Hory rulez

7. února 2008 v 8:46 | Belinda Z. |  Belinda's black soul
Ano. Ač se to zdá zvláštním býti, Belinečka ve zdraví (no dobře, s naraženým pozadím) přežila víkendový pobyt na horách, což ji natolik překvapilo, že report podává s téměř týdenním zpožděním. Tímto se však omlouvá a napravuje tuto závažnou nedostatečnost...

Vypravili jsme se ve čtvrtek večer, hned po mé scéně, že jsem klidně ještě mohla jít do kina, protože místo plánovaných pěti jsem odjížděli až v osm hodin. Zůstala jsem trčet mezi sedačkou obsahující mou tříletou sestru a dveřmi, od kterých neuvěřitelně foukalo. Dvouhodinovou cestu jsem strávila vyzpěvováním "Tří tamborů" "Okolo Frýdku cestička" a "Vojáci jdou, vojáci jdou", a protože moje lehce upravné písničky mají u dětí vždycky velký úspěch, musela jsem je všechny několikrát opakovat. "Tři tamboři" jsou totiž schopni docílit minimálně dvanácti různých zakončení včetně svatby, rozchodu a smrti všech zúčastněných.
Na horskou chatu Karlov na Šumavě jsme dojeli v sestavě já, maminečka, bratříček, sestřička a nevlastní tatíček, plus horda rodinných známých, kteří mi na popud jednoho z nich začali předhazovat, že jsem Emo. Jak na to přišli, opravdu netuším, protože jsem měla zelené kalhoty, žluté tričko a nebyla jsem namalovaná, ale budiž, svoboda názorů světem vládne. Ubytovali jsme se v "luxusních" pokojích, které sice měli vlastní kuchyňku a koupelnu, ale v kuchyňce se nesmělo vařit a do koupelny se vcházelo přes složitý dveřní systém, protože selá její plocha byla přibližně metr čtvereční. Nutno podotknout, že na mě vyšla ta postel, na které by se dalo štípat dříví a ona by se ani trochu neprohnula, takže po první noci jsem si říkala, že je to dostatečný důvod k trpení.
Prvý den, nebo-li pátek, jsem se vzbudila až v jedenáct a to ještě nerada. Rozespalá jsem se navlékla do oteplovaček a slušivé bundičky, popadla šálu a za deset minut už seděla v autě, směr Železná Ruda. Vlastně bych vás (některé z vás) měla upozornit, že vzhledem ke své skolioze nemůžu lyžovat. Takže spolu s mojí obětavou maminkou jsem běhala s termoskou k ostatním lyžařům, případně dělala podržtašku. Myslím, že vám nemusím vykládat, že mě to nebavilo. Byla neuvěřitelnáá zima, foukal ledový vítr a padaly miniaturní kroupy, které se vydávaly za sníh. Naštěstí mám uvážlivou rodičku, která spolu se mnou zapadla do cukrárny Charlotte. Daly jsme si čokoládu, horké maliny a pozorvaly ostatní trpící na sjezdovce.
Všechny ostatní dny probíhaly prakticky stejně. Ráno do ŽR, tam dvacet minut stepovat na místě a potom do cukrárny. Myslím, že nemusím nikomu vysvětlvat, co s vámi tak častá návštěva tohoto zařízení znamená...
A jeětě jedna věc - s mamuškou jsme se celé dny hádaly, kdo bude číst Harryho Pottera. Myslím, že nemá cenu dodávat, že jsem to byla já, kdo boj o tuto "zajímavou věc" vyhrál...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.