Listopad 2006

Kapitola 1. Stevardka a Gérard

27. listopadu 2006 v 20:52 | Belinda Z.
Odbaveni a s úsměvem nasedáme do letadla, které nás má zavést na vysněné místo - do Paříže. Nadšeni z nadcházející cesty si u příjemné letušky - prsaté blondýny s modrýma očima a až příliš krátkou sukní - objednáváme dvě Aquily aqualiney a Slávek málem dostal hysterický záchvat, protože přes všechnu svou příjemnost mu nebyla schopna přinést Jahodový zákys Madeta a on propadl v depresi, že nebude mít dostatek bílkovin, proteinů, kalcia, magnesia, mléčných kyselin, sacharidů, tuků a bůh ví čeho ještě. Trvalo mi dlouho, než jsem ho přesvědčila, že v Paříži něco takového rozhodně mít budou a kdesi cosi a ťuťuňuňu Slávečku…. Je neuvěřitelné, jak je Slávek ovlivnitelný, například kdybych mu řekla, že v centru Paříže porostou české brambory a každý si je tam po ránu chodí natrhat a by měl celý den co jíst, tak mi to uvěří do posledního písmene. Jahodový zákys Madeta proto nebyl nejmenší problém…
Stevardka se mi zdála nějak až příliš milá, když nabídla, že se po tomto výživném nápoji podívá v kabině pilota, i když samozřejmě tyto mléčné nápoje jsou zakázané bla bla bla ale kdyby byl pán tak hodný - rozepnula si knoflíček u halenky - a doprovodil ji, protože když na pana kapitána zapůsobí svým šarmem, jistě se jí podaří ho přesvědčit…..
Ona kecala a já rudla, a to tak že hodně. Chvíli jsem přemýšlela, jaký nejlepší odpuzovací způsob zvolit. Než jsem se rozmyslela, Slávek vstával ze sedačky a hodlal tu " Neskonale Milou Slečnu" následovat. Nasraná a absolutně rudá jsem popadla Aquilu a se slovy "zdravější - krásnější" je oba zlila přírodní vodou bez bublin. Chvíli na mě ohromeně zírali, Slávek si pomalu sedl na promáčenou sedačku, Stevardka se otočila na podpatku a zmizela v kabině. Čekala jsem, kdy nás přijdou vyhodit, ale Slečna dokonalá si nejspíš uvědomila příčinu mého počínání, za pět minut se objevila čistá a převlečená a našem sedačkám se po zbytek cesty vyhýbala. Slávek zarytě mlčel a díval se z okna - naopak já ho propalovala pohledem. Pokrytec! Mě by si klidně vzal ale flirty 4ever že ano, miláčku viď???
No nebudu žárlit ( já a žárlit cssss - nikdy ). Vystoupili jsme bezeslov, až na : " Doufám, že mi tu tašku vezmeš" a " tak pohni, nebudu na tebe čekat věčnost". Na letišti čekal taxík a my nastoupili - já samozřejmě na přední sedadlo - a oznámili řidiči adresu našeho čtrnácti denního pobytu : 14, Rue de la chance, Montmartre. Řidič působil dojmem opravdového chlapa a proto jsem se rozhodla oplatit svému snoubenci jeho nemilý pokus o zálet. Využila jsem reklamu na Coca Colu a v nestřeženém okamžiku posunula ovládání topení směrem do prava.
Už tak bylo venku přes osmatřicet stupňů a takový nápor vedra už rozhodně nemohl vydržet v tak těžké uniformě obohacené o šátek kolem krku. Znovu jsem si uvědomila, jak ohromné mám štěstí, že na rozdíl od Snoubence umím plynně francouzsky. Jak byl řidič mužný, tak byl očividně hloupý. Když se mě ptal, jestli si může sundat vrchní část obleku, ani se při tom na topení nepodíval. Nu co, já nehledám inteligenci - té jsem si užila víc než dost při přednáškách o geomorfologických provinciích, vitamínech et caetera.
Když jsem mu odpověděla, že on cokoli, mile se usmál a jakým si záhadným způsobem měl veston dole i s foulard. Je pravda, že Slávek se tvářil trochu divně ( célébrité pour zpětná zrcátka) , ale v zápětí ho zaujal Sacré Coeur a přestal mi věnovat pozornost. To bylo jedině dobře, protože kdyby jen věděl co se dělo vepředu ( respektive slyšel...). Gérard Lébel, jak se řidič jmenoval, začínal pomalu potit v obličeji. Co pomalu - hodně rychle. To byla ta správná chvíle zeptat se jestli mu není... " Vous avez chaud?". Něco nesrozumitelně zamručel a vrhnul na mě prosbný pohled. Dovolila jsem mu tedy rozpnout si i chemise a on jen ulehčeně vzdychl.
To probudilo Slávka z nostalgického pohledu vně okna a výhružně se na mě podíval. Jenže jsem ho jako obvykle přesvědčila, že venku je opravdu teplo a on ( Slávek) je jenom neuvěřitelně zimomřivý ( což je pravda ) a proto to to necítí. Asi ho to upokojilo a za chvíli začal v příručním zavazadle hledat appareil photographique. Mně už bylo vedro k zalknutí, takže jsem na Gérarduv výmluvný pohled reagovala rozepnutím chemisier. To jak zamlaskal si snad budu pamatovat do konce života. A nebo asi ne, protože zas tak okouzlující rozhodně neni.
Rozhodla jsem se ho tedy zeptat, a rozhodnutí to bylo závažné, qu'est-ce que il va faire demain soir?. Prohlásil, že nemá žádné plány aneb pas problem. Já jsem se v hloubi duše zaradovala a konečně se odvážila k tomu nejzávažněšímu: "Et voulez vous coïter avec moi ?" bylo vidět, že ho ta nabídka překvapila a zároveň potěšila. Když vykoktal souhlasné "Oui, j'habite dans la Rue Bonaparte á Marais. Ehmmmmm ááá dans le numéro 35. Venez á 6 heures," vykoktal. " Bien" souhlasila jsem.
Už nějakou dobu se mi zdálo, že jedeme docela dlouho. V Pařiži jsem už jednou byla a nevzpomínám si, že bycho jeli skoro hodinu. Když jsme podruhé projíždli kolem Sacré Coeur tak mi došlo, že ho musím pořádně prověřit. Asi to se mnou myslí vážně...
Vystoupili jsme z taxíku přímo před naším hotelem Lentille et pois, pětihvězdičkovým zařízením pro ty opravdu bohaté. Gérard nám odnesl zavazadla ke vchodu, kde se jich ujal náš osobní sluha Henri. Měla jsem ho již při své minulé návštěvě Paříže a musím říct, že někoho tak spolehlivého a výkonného člověka jsem již dlouho nepotkala, Slávka nevím jestli mám počítat nebo ne. Při vstupu mi Géri šeptl C'est entendu. Já na to samozřejmě přikývla sykla Oui. a otočila se na podpatku směrem do haly. Gérard se vrátil do auta a já neodolala pohledu na něj. Jak nasedl dovnitř, s úsměvem vypnul topení. No tohle! Tak on o tom věděl!
Slávek se mě tak trochu nepřítomně ptal, o čem že jsem to mluvili. Zastihl mně absolutně nepřipravenou a tak jsem vyprskla něco v tomto stylu: " Nabídl mi že mi ukáže - totiž jeho žena že mi ukáže..... zákoutí Paříže, která ještě neznám."
"Já jsem si říkal, že jste mluvili o Marais"
Uch, uch, uch a ještě jednou uch. To bylo o fous, musím příště mluvit složitější francouzštinou, přece jenom si Sláveček základy osvojil....
Pokoj jsme dostali krásný, přesně pro mé potřeby. Hned jsem vybalila spoustu svých kosmetických tubiček, při čemž jsem zjistila, že mi moje oblíbená voňavka Chanel 5 chybí. Jsem zvědavá čím se zítra navoním...
Slávek potom chvíli otravoval, tak jsem dala přinést šampaňské s jahodami a kaviár. Sice jsme si moc hezky popovídali na téma konzervantů ( Slávek si popovídal ) ale to bylo asi všechno. V jednáct jsem se šla vykoupat - musím říct, že sprchy tam mají více než prvotřídní - dokonce tam, ani nejsou dírky ve dveřích.
Čistá a docela hezky oblečená ( červená hedvábná košilka ) jsem se hodlala ulehnout ke spánku, Slávek se však rozhodl pro trochu jinou aktivitu - tak jsem mu doporučila, aby se nažral mandarinek. Pardon mon chér...

Prolog

27. listopadu 2006 v 19:49 | Belinda Z.
Toto je moje zpověď z Paříže. Je to určeno především pro francouzskou část naší třídy, ale doufám, že zbytek je na tolik inteligentní a pochopí. Nefrancouzštinářům doporučuji otevřít slovníky.....
Ps: Pro více informací klikněte sem

Várka 2.

27. listopadu 2006 v 15:29 | Belinda Z.
Tak pravidelná dávka depresivity =). Člověk se tam najde...

Várka 1.

27. listopadu 2006 v 15:23 | Belinda Z.
Tak tuhle rubriku zakládám čistě proto, že za prvé mě ty obrázky fascinujou, to ale neznamená, že bych chtěla s něčím takovým začínat. No a za druhé proto, že když má člověk depku, tak to má nějak vypadat. Tak si to užijte, máte co =)

Murphy 1

25. listopadu 2006 v 19:55 | Belinda Z.
Až půjdeš jednoho dne do parku, slunce bude pálit, a ty se div neuvaříš, nenamáhej se hledáním lavičky. Ta jediná prázdná bude na místě, kde slunce svítí nejvíc.
Pravděpodobnost zapomenutí deštníku v hospodě je přímo úměrná množství vypitého alkoholu a množství kapek deště, které na tebe spadnou při cestě domů.
V případě návštěvy, pravděpodobnost, že váš přítel pozná svůj deštník mezi těmi vašimi, je přímo úměrná ceně deštníku.
Zapomenutí deštníku v baru vyvolá tzv. fenomén x, který způsobuje, že pršet začne přesně na místě, které se nachází přesně uprostřed mezi vaším domovem a řečeným pohostinským zařízením.
Je vědecky nemožné, aby pršelo, pokud jsme si sebou vzali deštník.

Smaragd

25. listopadu 2006 v 19:35 | Belinda Z.
- má tmavozelenou barvu
- smaragd milovali např: Kleopatra, Nero, Rudolf II
- kameny bez kazu jsou velice vzácné

Safír

25. listopadu 2006 v 19:30 | Belinda Z.
- má světle modrou nebo žlutou barvu
- oblíben u indických knížat
- největší naleziště: Cejlon, Barma, Thajsko

Rubín

25. listopadu 2006 v 19:25 | Belinda Z.
- má červenou až rudou barvu
- je vůbec nejvzácnější
- rubín=rubeus ( červený - latinsky )

Diamant

25. listopadu 2006 v 19:19 | Belinda Z.
- má čirou, mírně žlutou, modrou nebo vzácně černou barvu
- nejtvrdší a nejznámější z drahokamů
- diamant=nejtvrdší (řecky)
- pochází z něj briliant

Ametyst

25. listopadu 2006 v 18:58 | Belinda Z.
- má světle modrou až fialovou barvu jako šeřík
- nejkrásnější a nejžádanější odrůda křemene
- ametyst = ten, který není opojený (řecky)
- je to kámen zrady
- největší naleziště: Afrika a Brazílie

Méně známé fobie

25. listopadu 2006 v 18:48 | Belinda Z.
Tak tady je suita těch méně obvyklých fobií. jsou to docela zvláštní věci - kdo by se mohl utkvěle bát koček??
aichmofobie - strach z ostrých předmětů
ailurofobie - strach z koček
belonefobie - strach z jehly
cereutofobie - strach z klaunů
triskaidekafobie - strach z čísla třináct
rusofobie - strach z hlodavců ( hl. myší )

něco málo obrázků, aneb mám dobrou náladu =)

13. listopadu 2006 v 11:50 | Belinda Z.
Hmmmm.... teď tvrdnu na informatice a poslouchám něco o "makrech". Naštěstí už jsem přišla na způsob, jak jeho o travný demo dát na lištu, takže se můžu zplna oddávat internetovým radovánkám...=). dneska jsem inteligentně posrala fyziku ( na celou hodinu 3 příklady a já mám jeden a blbě...), z češtiny dostala 4 ( protože ta kráva neví jakej je rozdíl mezi kódováním a šifrováním a tvrdí mi, že morseovka jsou kódy...) a z biologie mám 3 - takže très optimistique... Pořád mě ale zaplavuje euforie ze simáků, tak ještě přidám pár obrázků...

Můj VÁNOČNÍ DÁREK

8. listopadu 2006 v 20:17 | Belinda Z.
Tak mi to nedá, abych to sem nenapsala =). V poslední době jsem se už asi dvakrát s bratrem shodla v nějaký zásadní otázce, což není zrovna obvyklý. No a teď jsme si vybrali společný dárek k Vánocům... Já jsem si samo přála simáky ( jako ostatně každý rok k čemukoliv co se slaví ) a on nějakýho Bionicla nebo co. Ještě, že jsem tak zběhlá v přemlouvání a ukecávání - sděluji, že problém to nebyl =). a aby toho nebylo málo, tak dostanu ts2 - pets jako "bonus". Samozřejmě jsem musela slíbit, že se s ním o to budu dělit a kdesi cosi a že budu maminčina hodná holčička, ale to už člověk zvládne levou zadní ( ten tejden, dva po Vánocích...).

Mrtvé dítě

6. listopadu 2006 v 11:33 | Belinda Z. |  Básničky
V černé kápi černá postava,
k opuštěnému domu směřuje,
v mysli jí víří zvrhlá představa,
při níž i Satan sám se křižuje...

1.Nůž se sklání k jemné šíji,
tichou nocí výkřik prosvištěl,
sny s životem se krutě míjí,
dítě padá na horu mrtvých těl.

2.Šaty nasáklé krví rudou,
se lepí dívce k ladným křivkám
oči značí dravost tvrdou,
když se dívá k mrtvým rukám,
ve kterých dítě svíralo květinu...

3.Ta malá ručka pevně ji tiskla,
teď smáčela ji celou od krve,
začalo sněžit a tabulky skla,
zbarvily se bíle, nejprve.

4.Dívka se lekla náhlého hluku,
snad bála se mrtvol oživlých,
zdálo se jak by k ní natáhlo ruku,
jak by to dítě bylo z nemrtvých.

5.Musela jednat neodkladně,
lépe je dříve, než-li později,
nemohla mluvit o výsadě,
kopala jámu pro naději.
6.Ruce do krve rozedrané,
však spokojena s dílem ďábelským,
to nebyly chvíle promrhané,
ty měly zaručit jí vítězství.

7.Jedno ztuhlé tělo za druhým,
padalo na tvrdé kameny v jámě,
vydáno na pospas prstům tak hrubým,
tak nepodobným jemné dámě.

8.Jako poslední malá dívenka,
s květinou dosud v ruce,
na tváři zračila jí vzpomínka,
a sníh padal smutně a trpce,
stále dál...

9.Na obličej kus země dopadl,
a skryl ten pohled ukrutný,
drn mezi hlavy zapadl
a hrob vypadal jak netknutý,
díky sněhu, který vál...

10.Proč je ta dívka zabíjela?
Proč teď zapaluje jejich dům,
nikdo neví, přec tak učinila,
teď předvádí všechen svůj um.

11.Dívka krve u plamenů stojí,
neví, co víc by zpustošila,
když malá ručka sníh hbitě prorazila,
květinka křehká, květinka zabíjela.
To nemrtvá se rozloučila...